Dlouhodobý test Hi-Res přehrávače FiiO X7

O vrcholném modelu mezi přehrávači FiiO se od začátku mluví jako o tom, který mění pravidla hry. Za cenu nižší než nabídne konkurence přináší největší porci muziky, ohromující záplavu funkcí a navíc otevřený systém, který se bude s požadavky majitele neustále vyvíjet. Na několik týdnů jsem se tedy stal majitelem přehrávače X7, abych si jeho revoluci vyzkoušel na vlastní uši...

Můj testovaný kus je vybaven standardním modulem zesilovače AM1, takže jsem jeho používání povětšinou zúžil na špunty a lehce rozhýbatelná sluchátka. Postupně jsem vyzkoušel in-eary Grado GR10e, Astell&Kern Michelle, RHA MA350 a některé další. Z klasických sluchátek jsem nejčastěji poslouchal MEZE, ATH-A1000Z a nakonec i STAX SR-570. Pro srovnání jsem nejčastěji používal stále ještě aktuální, nicméně citelně starší přehrávač Astell&Kern AK100II.
  

		velmi přesný zvuk spíše analytického charakteru ideální pro pomalejší a jemnější modely sluchátek velmi dobré zpracování rozšiřitelnost o moduly zesilovačů široká nabídka funkcí a možností přizpůsobení	zpočátku nestabilní systém Android špatné odstínění WiFi odezva displeje větší rozměry a vyšší hmotnost

Design a konstrukce

FiiO X7 se už na první pohled tváří jako naprosto seriózní hifi zařízení, kterému byste s klidem uvěřili vše, co vašim uším podstrčí. Broušené hliníkové tělo je zpracované precizně, ale své rozměry tváří v tvář běžné kapse skrývá jen s obtížemi. Jako obr mezi osobními přehrávači ale nabízí povedený rozměrný displej, který sice nemůže konkurovat aktuálně nejlepším telefonům, ale na poměry audio přehrávačů představuje jasný nadprůměr. Displej modelů AK100II a 120II je proti němu brčálově zelený a neuvěřitelně hrubý. Tak úplně se mu nevyrovnají dokonce ani displeje řady Astell AK300. Zobrazovač “x-sedmičky” má oproti konkurentům také lehounce vyčnívající tenký okraj, který ho teoreticky chrání před poškrábáním. Aby to ale dělal pořádně, potřeboval by být z trochu tvrdšího materiálu. Dětem tedy zatím “sedmičku” raději na poslech pohádek půjčovat nebudu...
  

Kromě své přerostlosti má konstrukce přístroje jen pramálo slabin. Jednou z nich je nesmyslné modré podsvícení drážky pod displejem. Jakmile to nový firmware umožnil, okamžitě jsem tuto zbytečnost vypnul a omezil ji čistě na indikaci nabíjení přístroje. S tím, že je ale drážka i nadále neskutečným lapačem nečistot, neudělá nic ani ten nejlepší firmware na světě. FiiO X7 se tedy chlubí vlastně jen jediným čistě designovým prvkem a ten nakonec nestojí za nic. Celkově elegantní tělo ale naštěstí žádné další ozdobné zbytečnosti nepotřebuje. Působí solidně a moderně samo o sobě.

Když oběhnu přístroj kolem dokola, většina věcí se mi prozatím líbí. Konektory obou výstupů jsou dobře zapuštěné, aby připojený Jack sluchátek krásně doléhal až ke kovovému tělu (přesně toto zmastili u nových modelů Astell). Hardwarová tlačítka jsou rozmístěna po obou bočních stranách přístroje, ale jinak už čistotu tvarů nenarušuje vůbec nic. Na pohled povedená je i standardní průhledná plastová skořepina, do které je možné přístroj vložit a ochránit tak jeho elegantní kovové tělo před drobnými oděrkami. Škoda jen, že to v něm občas lupe, jak se plastové stěny tisknou k přehrávači. Silikon nebo kůže by to rozhodně vyřešily lépe.
  

Systém a funkce

Když se zákazník rozhoduje mezi přehrávači FiiO a Astell, mluví pro první jmenované především jejich velká nabídka funkcí a v případě modelu X7 také otevřený operační systém v podobě Androidu 5.1 (s novým firmwarem). První dva dny používání přístroje mi ale názorně ukázaly, jak klikatá může být cesta přehrávače se systémem Android k bezstarostnému přehrávání hudby. Začal jsem tím, že mi nefungoval obchod Google Play. Postupně jsem vystřídal několik firmwarů, až jsem skončil u nejnovější testovací Beta verze. Na ní konečně většina funkcí šlape bez potíží, ale i tak jsem si seznamování s mým vysněným přehrávačem představoval trochu jinak. Místo poslechu hudby jsem se stal znalcem technické podpory a diskuzních fór. Inu, daň za otevřený systém s nekonečnou nabídkou funkcí...

Nechme ale raději potíže nezkrotného systému Android stranou - FiiO si zde ukrojilo evidentně příliš tlustý krajíc. Podívejme se raději na ostatní funkčnosti tohoto vrcholného přehrávače. Můžeme si kupříkladu vybírat mezi používáním přístroje v Android módu, kdy fungují všechny aplikace jako na telefonu, a čistě hudebním módem, který má být čistý a stabilní, ale není ve skutečnosti ani jedno z toho, takže mi celé přepínání přijde trochu zbytečné. Samotná hudební aplikace FiiO je však velmi povedená a přijde mi dokonce o chlup příjemnější než systém používaný přehrávači Astell. Praktická je třeba široká lišta průběhu přehrávání skladby, ve které se prstem dobře přesouvá. Vadí mi snad jen vysouvání aktuálního playlistu z levé hrany obrazovky. Vytahování nabídky od okraje mi přijde trochu kostrbaté a ani zdaleka ne tak jisté, jako kliknutí na obyčejné tlačítko.

Možná jsem slepý, ale v aktuální verzi firmware nemohu ani za živý svět najít funkci “Gapless playback”. Možná tu je, ale prostě ji neumím najít v nastavení. Oproti Astellu je zde ale díky Bohu velmi užitečná funkce rozeznání štítků CUE a tedy i rozdělení jediného FLAC souboru na jednotlivé skladby. V tomto směru funguje X7 skvěle a má u mě velké a celkem významné plus. Kdo si občas pomůže k rozšíření hudební sbírky nečestným stahováním z internetu, určitě tuto funkci mnohokrát ocení. Opravdu hodně mi však chybí funkce bleskového startu, kterou se chlubí nižší modely FiiO (nepostavené na Androidu). Takto musím přístroj poctivě vypínat po každém poslechu (samozřejmě automaticky s časovačem) a při každém novém startu zhruba 30 sekund čekat, než se milý Android opět probudí. Po naběhnutí systému se navíc vyplatí počkat ještě asi 10 sekund, než se vše stabilizuje, protože jinak budete spuštěnou aplikaci stejně muset pouštět znovu - jednoduše se totiž zhroutí. Při poctivém vypínání přístroje ale mohu počítat s výdrží okolo 10 h v Hi-Res režimu. Při zapnutí WiFi a případně Bluetooth jsem samozřejmě schopný tento čas srazit na polovinu, ale přehrávání méně datově objemných formátů výdrž naopak o něco prodlouží.
  

Zatím to tedy vypadá celkem jednoznačně. Obrovský potenciál vlajkové lodi zabíjí jedna zásadní věc - operační systém a s ním související neduhy, mouchy, šmouhy a krkolomnosti. Pořád je tu ale vyhlídka na lepší zítřky a naděje, že se systém po pár dnech běhu usadí a já si konečně budu vychutnávat pouze kvalitu zvuku a ne technickou podporu FiiO.
  

Ovládání a denní používání

Přichází nejdůležitější část celého testu. Dlouhodobé dojmy z používání přístroje. Jak už jsem zmínil, vystřídal jsem postupně několik verzí firmwaru, až jsem skončil u zatím nejpovedenější verze Beta 3.0.6. Konečně mi tak fungují hardwarová tlačítka i při vypnutém displeji (!!!), nehroutí se žádné aplikace a přehrávač se také přestal čas od času do rána zcela vybíjet (nespolehlivý AutoOFF). Stále mám ale problémy s offline poslechem streamu PLAY Music, protože mi nejde ukládat hudbu do přístroje. Alespoň, že TIDAL funguje v klidu a to v plné verzi včetně videa. U něj jsem ale zase narazil na limity WiFi přenosu v kombinaci s Bluetooth, kdy se mi stream při nejvyšší kvalitě HiFi občas zasekával. Podle všeho to bylo velkým útlumem WiFi signálu (skrze kovové tělo X7), takže jsem jednoduše “neměl dost rychlý přístup k internetu”. Nutno ale přiznat, že porovnávaný Astell AK100II na tom nebyl s útlumem WiFi o mnoho lépe.

Trochu zklamaný jsem byl z horší odezvy displeje na dotyk - často musím ťukat na displej vícekrát, abych zmáčkl největší tlačítko PLAY. Dá se na to ale zvyknout a mačkat prostě pořádně. Stejně tak jsem si zvykl na složitější používání tlačítek na hraně přístroje - jejich symetrické rozložení po obou stranách orientaci v kapse vůbec neusnadňuje a změna hlasitosti je u AK100II díky otočenému ovladači také mnohem snazší. Zvykl jsem si postupně skoro na všechno, ale jeden průšvih pro mě používání přehrávače FiiO X7 zabíjí absolutně: špatné odstínění WiFi modulu...

Jedním z důvodů, proč jsem opustil poslech streamů přes telefon, bylo špatné odstínění obvodů, díky němuž se při použití velmi citlivých in-ear sluchátek dostávalo do zvuku rušení. Když jsem tedy chtěl slyšet pořádnou kvalitu, bral jsem si na recenze Astell AK100II. Umíte si tedy představit, jak hluboko se propadly sympatie k modelu X7, když mi začal do sluchátek posílat při zapnuté WiFi úplně stejné “smetí” jako můj telefon. Smysl investice do Hi-Res playeru s Androidem, který by kvalitně streamoval TIDAL i PLAY, byl rázem v troskách. Nemělo smysl dál spekulovat. FiiO X7 je ze strany výrobce nezvládnutý krok do světa systému Android. Zároveň je to ale celkem slušná facka do tváří zákazníků, kteří se právě kvůli možnosti používat všechny tyto funkce pro X7 rozhodli. Ve výsledku ale mohou počítat s dokonalým zvukem pouze tehdy, když vypnou WiFi. Moje hlasité skřípání zubů musíte slyšet až u vás v místnosti...
  

Zvukové představení

Na obranu FiiO X7 je ale nutné říci, že když už hraje, je jeho zvuk famózní. Jako by chtělo všechny poztrácené body posbírat zpět právě svým hudebním výkonem. Přitom platí, že použitý zesilovač AM1 je tím základním a se všemi ostatními by měl přehrávač své hranice ještě posunout. Už teď je ale jasné, že svou kvalitou možná i přesahuje schopnosti dnes tolikrát zmiňovaného modelu AK100 II. Obecně je zvuk FiiO X7 oproti konkurentům značky Astell&Kern pocitově malinko rychlejší, přesnější a jasnější, takže se skvěle hodí zejména ke sluchátkům, jejichž charakter je spíše uvolněný a nežene se tolik za detaily.
  

Poněkud techničtější výsledné ladění se ve spojení se správným modelem sluchátek (AK Michelle) stává v této cenové kategorii prakticky nedostižné pro jakoukoli konkurenci. Modely jako q-JAYS, nebo Etymotic ER4 naopak analytickému přístupu “sedmičky” tolik nesedí. Asi nejlépe si rozumí s víceměničovými profi modely (Shure, Westone, Astell) ale špatně na tom nejsou ani dynamické modely klasické konstrukce. Zkusil jsem připoijt i náročnější domácí modely (DT990 Pro), ale tady už bylo poznat, že je zvuk při použití základního zesilovače trochu plochý a bez dynamiky. Nejvíc to bylo cítit v oblasti basů, kterým se logicky nedostávalo šťávy pro pořádný rozlet.

FiiO X7 tedy v oblasti zvuku splňuje prakticky vše, co se od přehrávače této kategorie očekává. To znamená maximální věrnost bez zabarvení, přesné zobrazení detailů a dobrou kontrolu basového pásma. V muzikálnosti a uvolněnosti sice na modely Astell&Kern malinko ztrácí, ale jak už jsem zmínil, FiiO X7 je holt laděné trochu více analyticky.To však není závada, pouze charakter. Opravdových chyb se tak přístroj skutečně dopouští až ve chvíli, kdy se do hry začne motat Android, nebo špatné stínění WiFi.
  

Verdikt

FiiO se mě snažilo utáhnout na zdánlivě nekonečnou nabídku funkcí, ale v reálném světě jsem rád, když funguje X7 alespoň jako čistý Hi-Res player. To mu jde dobře, ale ztrácí tím jakoukoli výhodu kromě ceny. Jak proti tomu působí přístup značky Astell, která s přidáním každé malé funkce rok váhá, vytáčí majitele přístrojů, ale když nakonec s novinkou přijde, je odzkoušená a dělá uživatelům radost bez toho, aniž by museli nejdříve z části zešedivět. Přesně tak to bylo třeba s podporou služby TIDAL. Nyní ji umí oba soupeři, ale jeden při jejím streamování do sluchátka bzučí, zatímco druhý posílá křišťálově čistý zvuk.

Pokud tedy hledáte hračku, kterou si budete moct ladit k obrazu svému, přičemž vám nevadí pár nedorazů, zkuste FiiO. Pokud ale hledáte jistotu a po zapnutí přehrávače chcete prostě jen poslouchat, volte raději Astell&Kern.