Grado SR325e vs. Sennheiser HD 650
admin hlavní 11. 08. 2015 Recenze sluchátek
Oba modely jsou výsledkem dlouhé evoluce v podání zkušených výrobců, oba jsou mezi odborníky velmi ceněné a oba mají v popisu práce stejný úkol. Dopřát posluchačům co možná nejvěrnější a zároveň nejpříjemnější poslech v cenové kategorii kolem desíti tisíc. Který model je ale vhodný pro vás?
Konstrukce a design
Konstrukci sluchátek Grado už jsme probírali mnohokrát a nic zásadního se na ní nemění ani v případě modelu SR325e. Tedy alespoň ne tvarově. Vyšší třídu ale přesto poznáte bezpečně a to díky jiným barvám a materiálům. Nejvyšší model řady Prestige konečně odhazuje laciné plasty a klasické černé mušle vyměňuje za slušivé stříbrné provedení z lakovaného kovu. Také tradiční “drátěnka” a hlavový most působí mnohem hodnotněji. Doslova trnem v oku zůstává jen lacině vyhlížející trnové zavěšení mušlí a jejich neomezené protáčení, které bez rozpaků zamotá hlavu vám i samotnému kabelu. Občas je prostě potřeba mušle protočit do správné polohy, aby se kabel zbytečně nekroutil.
Samotný přívodní kabel je dimenzován vskutku velkoryse a pod běžnou černou izolací ukrývá vynikající osmižilové vedení. Celkově tedy platí staré pravidlo, že Grada možná na první pohled nejsou za hvězdy, ale pod střídmým kabátkem ukrývají opravdu vymazlenou techniku.
Oproti spartánské konstrukci Grado působí Sennheiser HD 650 podstatně vstřícněji a klasičtěji. Oválné mušle jsou dnes v podstatě ikonou a totéž platí o tvrdohlavém používání šedých plastů s metalickým efektem. Jako správný sluchátkový aristokrat odolává model veškerým módním tlakům a bez povšimnutí míjí i jakékoli technické výstřelky. Oproti modelu Grado nabídne povedenější a praktičtější odpojitelný kabel, ale tuto výhodu vzápětí částečně smazává velkým konektorem Jack 6,3 mm, který zbytečně komplikuje připojení třeba k přenosným FLAC přehrávačům. S impedancí 300 ohmů to sice není ideální spojení, ale malý jack s redukcí beru pořád jako univerzálnější řešení.
Grado SR325e |
Sennheiser HD 650 |
Zvuk
Jeden má tlustý kabel, druhý zase větší přítlak, ale nakonec je základní otázkou stejně vždycky zvuk. A právě v této disciplíně vystrčí Grado nejprve růžky a vzápětí i zatne drápek do svého německého rivala. Prvním velkým překvapením byla uhlazenost a nenápadnost modelu HD 650 oproti jeho vyzyvateli. Byl jsem zvyklý, že sametovým a lehce zdrženlivým zvukem se prezentuje spíše americká legenda, ale v tomto srovnání to bylo naopak. Není to ale tím, že by SR325e zněly nějak agresivně nebo ostře. Spíše je problém v HD 650, které v přímém srovnání postrádají jakoukoli jiskru a vzdušnost prostorového podání. V praxi to vypadá tak, že když přecházím od HD 650 k SR325e, připadám si chvíli jako když vejdu do světlé místnosti, na kterou nejsou oči připraveny. Při opačné cestě naopak scházím do stísněného suterénu, ve kterém si musím chvíli zvykat na světlo silně tlumené. Krásně to bylo slyšet třeba na hudbě Pirátů z Karibiku v podání Pražské filharmonie. Model HD 650 dával vyniknout akustice sálu, živým dozvukům a celkové mase orchestru na úkor jednotlivostí a drobných detailů. Zato rival SR325e dokázal naopak velmi jasně identifikovat a vykreslit jednotlivé nástroje i s přesnou texturou. Najednou bylo cítit, jak se z žesťových nástrojů dere ven vzduch a jak se po strunách prohánějí zástupy smyčců. Měl jsem jednoduše pocit, jako bych se z posledního balkónu přesunul do předních řad koncertního sálu.
Každý z těchto modelů má své silné stránky, ale já osobně prostě nemůžu překonat ten pocit ztráty informací a nadšení pro hru, když opouštím SR325e a nasazuji na uši HD 650. Zároveň si ale umím představit, že bude přímočarost a “normálnost” zvuku HD 650 pro někoho absolutním vrcholem sluchátkového umění. Jejich poslech snad nikdy neunaví a umí potěšit také plnějším basovým základem ve srovnání s Grado. Tím pro mě ale výčet jeho pozitiv končí. Pro některé hutnější a přímočařejší žánry by mohl být lepší volbou (hip-hop, elektronika, v určitých chvílích zřejmě i klasická hudba), ale pokud rádi vnímáte každý jednotlivý pohyb uvnitř orchestru nebo si potrpíte na elektrické kytary a jiskrné činely ve velkém rozlišení, budete doma jedině u SR325e.
Chlapíkům od Grado se v případě modelu SR325e povedlo velmi příjemně trefit charakter, kdy už nás měniče zásobují ohromným množstvím detailů i skvělou lokalizací v prostoru, ale přitom ještě nepřicházíme o solidní basový základ a pevné tělo nástrojů. Třeba velké otevřené modely Audio-Technica už pro mě tuto mez nenávratně překročily. Sennheiser HD 650 zůstává stále tím větším svalovcem s “nižším těžištěm”, ale Grado mi prostě přijde jako lépe vyladěný desetibojař. Když mluvíme o sluchátkách v této kategorii, beru jejich poslech jako malý svátek, a proto také jejich zvuk musí být sváteční. Musí mě opravdu nadchnout, musí být trochu výjimečný a musím mít svůj charakter. I přes veškeré kvality HD 650 u něj ale právě tyto věci trochu postrádám.
Grado SR325e |
Sennheiser HD 650 |
Komfort a praktičnost
Nejdůležitější otázka hned po zvuku. A někdy vlastně i důležitější. Pokud si se sluchátky na hlavě připadáte jako by vám někdo nasadil hrnec, nepomůže ani nejlepší referenční zvuk. Pokud vezmu stav přímo z krabice, měl bych své výhrady ke komfortu obou modelů. Grado si jde svou punkovou molitanovou cestou a na nářky zákazníků příliš nehledí. Nějaký dvouhodinový poslech s vykrojenými molitany velikosti L si skoro neumím představit. Přítlak je sice minimální, ale protože se sluchátka dotýkají uší také tvrdými částmi uvnitř mušlí, komfort poslechu rychle upadá.
To Sennheiser volí sice konvenční cestu velurových circumaurálních náušníků, ale trochu zbytečně přidává oproti SR325e na přítlaku. Měkká obruba náušníků je navíc užší, takže se tlak rozkládá na menší ploše a ve výsledku je o něco citelnější. Není to nic děsivého, ale citlivější hlavy najdou podle mě více komfortu třeba u modelů Beyerdynamic nebo Audio-Technica.
Jenže zatímco u Sennheiseru už je situace konečná, můžete si ke sluchátkům Grado vybrat z celkem tří druhů náušníků, které jsou napříč všemi modely sluchátek kompatibilní. Pokud se rozhodnete pro trochu monstrózní circumaurální verzi XXL, dostanete se rázem do společnosti velmi pohodlných sluchátek pro relaxační domácí poslech. Míra komfortu se zvýší mnohonásobně. Jako decentní a vcelku komfortní se mimochodem jeví i varianta s nejmenšími supraaurálními molitany ve stylu Koss Porta Pro. To pokud byste chtěli se sluchátky mezi lidi.
Když přijde na otázku praktičnosti, o něco příjemnější soužití nabízí přeci jen konfekčnější Sennheisery. Může za to jednak tradiční uložení mušlí a jednak obyčejnější, ale přívětivější kabel, který poslouchá vás a ne vy jeho. Pokud ale nechcete slevit ze zvukového absolutoria a máte přitom trpělivost vybrat si lepší náušníky, můžete být život velmi příjemný také s modelem Grado. Jeho velkou výhodou je navíc menší náročnost pokud jde o zdroj, ke kterému sluchátka připojíte. Zatímco HD 650 se nejlépe cítí v kombinaci se sluchátkovým zesilovačem, rozhýbete Grada bez potíží i kvalitní přenosný přehrávač. V době rozmachu bezztrátových hvězdiček FiiO, iBasso nebo Astell&Kern je to obrovská výhoda.
Grado SR325e |
Sennheiser HD 650 |
Verdikt
Sennheiser HD 650 je už dnes legendou, ale v přímém srovnání mám dojem, že tak trochu zaspal dobu. Pokud bych se pro něj rozhodoval, bylo by to kvůli jeho extrémní spolehlivosti (konstrukční i zvukové). Zvuk na jistotu, konstrukce na jistotu, vše v plusu, ale nic v absolutních hodnotách.
Kdyby se pánové z Grado rozhodli pro konvenční konstrukci náušníků, stali by se rázem výrobci nejlepších sluchátek na světě. Bez jediného ALE. Zvukově nemá jejich model SR325e konkurenci a troufám si říct, že by ji hledal dlouho i mezi podstatně dražšími modely. Dokáže přitom potěšit jazzového audiofila i nadšeného rockového pardála - a to už je velké umění. Konstrukce má sice své mouchy, ale pokud s nimi dokážete žít (a rozhodnete se pro extra náušníky XXL), zažijete komfortní zvukovou nirvánu, za kterou se jinde platí i třikrát tolik. Občas se nás lidé ptají, jaká sluchátka bychom si sami koupili. Tak teď už to víte.
Grado Prestige SR325e | Sennheiser HD 650 | |