Vybíráme sluchátka s profesionály II - koncertní zvukař

Zbyněk Válka - kmenový zvukař SONO centra a osobní zvukař kapel Midi Lidi a N.O.H.A. 

Audigo: Je lepší se ptát, který klub má nejlepší zvuk, nebo ve kterém se dá udělat nejlepší zvuk?

ZV: Každý takový prostor sám o sobě nastavuje zvuku nějaké hranice a určuje jeho charakter, takže ideálně by otázka asi zněla “který klub má ideální předpoklady pro dobrý zvuk”. Ani to ale není úplně jednoznačné, protože různé žánry se hodí do různých akustických prostor. Třeba Kabinet Múz je jako bývalý divadelní prostor dost agresivní. Je totiž postavený tak, aby dobře nesl lidský hlas bez zesílení. Ale kompletní rocková kapela tam i přes dodatečné zatlumení prostoru působí trochu hlasitě.
   

Audigo: Takže prostor určí základní charakter a zbytek je potom na zvukaři.

ZV: Přesně tak. Ale kromě zvukaře je tu ještě otázka zvolené techniky. U nás se nejčastěji používá ozvučení značek L’Acoustic a D&B, přičemž první platí za jemnější a muzikálnější variantu, zatímco druhá za volbu s větší intenzitou, razancí a možná i o něco rovnějším zvukem - D&B si vybral třeba velký festival Brutal Assault. Zbytek už je otázkou rukopisu každého zvukaře. Já osobně mám třeba trochu níže posazený práh vysoké hlasitosti, takže nerad ženu zvuk na limit. Potom se mi třeba na Flédě stávalo, že za mnou lidé během koncertu chodili a chtěli hudbu víc nahlas. Přitom pro mě osobně už to bylo v tomto prostoru na hraně.

Audigo: Takže tlak na neustálé zvyšování hlasitosti vychází přímo z publika? Nebo se přidá i kapela?

ZV: Těch faktorů je víc. Začíná to už samotnou kapelou, která má třeba v technických požadavcích, že musí aparát zahrát minimálně 115 dB v místě zvukaře, bez zkreslení a v plném rozsahu. Snad neznám kapelu, která by sama chtěla svůj koncert tišší. Roli ale hrají i návyky posluchačů, kteří používají agresivní špunty a na hlasitý zvuk si zvykají stále víc. Kromě toho funguje samozřejmě i určitá choreografie hlasitosti s gradující atmosférou a proti ní logická únava ucha, která se projevuje právě touhou po vyšší hlasitosti. Do hry ale promlouvá i známá zvukařská klasika, že se vždycky využívají plné možnosti aparátu - byť je repro stále výkonnější.
      

Audigo: Ještě bych se vrátil k aktuálně nejmodernějšímu klubu v Brně. Má SONO opravdu tak dobrý zvuk?

ZV: SONO aktuálně brněnským klubům v otázce zvuku vládne. Ale slýchám samozřejmě i názory, že je akusticky možná až příliš hladké a čisté. Že mu schází intenzita potřebná pro tvrdší žánry. Je to samozřejmě dáno jeho velkým zatlumením, ale ve chvíli, kdy se s hlasitostí dostáváme postupně na koncertu výš, tak je to pro výsledný zvuk velkou výhodou, protože se nepereme s tolika odrazy a podobně. Třeba Lenka Filipová v něm ale nevystupuje ráda, protože prý akustika "nehraje" s ní a prostor působí zvláštně tiše.
   

Audigo: A dokážete říci, jak si stojíme ve srovnání se zahraničím? Když půjdu v Brně na Macy Gray, bude znít stejně dobře jako ve srovnatelném prostoru ve Francii nebo Anglii?

ZV: Nemyslím si, že by byl slyšet větší rozdíl. V tomto směru už naštěstí patříme do západní Evropy a rozdíly jsou tak dané spíše kulturou a přístupem k hudbě. Může být rozdíl ve výbavě, ale zrovna v případě Sona je i výbava slušná, takže i výsledek bude velmi dobrý.

Spíše než lepší nebo horší zvuk tak můžeme čekat jeho “jiné” ladění. Třeba v Holandsku mají raději tišší zvuk s výraznějšími basy, které tolik neunavují uši, ale velmi dobře jdou vnímat povrchem těla. V Anglii mají zase velmi přísné limity na hlasitost, takže nám tam koncerty připadají tišší. V klubech mají třeba omezení na 100 nebo 105 dB a jakmile jde zvukař do červeného pole, tak se mu aparát vypne. Obchází se to potom menší dynamikou a velkou kompresí, což taky není nic moc. Když potom přijede britský zvukař k nám a uvědomí si tu svobodu, začne si někdy neomezenou hlasitost “užívat”.

Audigo: Po festivalech se často mluví o kvalitě zvuku jednotlivých kapel a odpovědí často bývá, že měla kapela svého zvukaře. Není to spíše ke škodě než k užitku?

ZV: Tady je asi potřeba oddělit dvě věci. V době digitálních mixpultů už zvukař kapely jen přijde, nahraje veškeré nastavení do pultu a má více méně hotovo. Pokud je tedy PA systém (mikrofony + mix pult + zesilovače + repro) dobře seřízený a používá se kvalitní technika, mělo by vše fungovat dobře.

Druhou věcí je ale požadovaný zvuk kapely. Kolikrát se mi stává, že během vystoupení prvních kapel zvuk do detailu ladím, načež přijde zvukař velké hvězdy, nahraje svoji "show" a hlasitost posune ještě o level výš, než jak to přišlo ideální mně. Extrémem jsou kapely jako Ministry, které si přivezou vše včetně mixpultu, ale nakonec přijde zvukař a posune veškeré nastavení na horní doraz, takže posloucháme v podstatě jen noise. A je těžké říct, jestli je to dobře nebo špatně. Protože to je prostě jejich zvukový podpis, za který ten zvukař ručí.
       

Audigo: V podobné roli se asi ocitáte i vy v roli dvorního zvukaře na turné Midi Lidi, je to tak?

ZV: V podstatě ano. Vezeme si svoje mikrofony, nástroje, mixpult a nastavení všeho máme vlastně připravené, takže je potom zajímavé sledovat, jak totéž nastavení funguje v různých klubech různě. To právě ukazuje na to, kde mají aparát vyladěný pro daný prostor dobře a kde ne. Když třeba člověk přijede do Roxy, tak je dobrý zvuk takřka neřešitelný. Je to památkáři chráněný prostor dobrý hlavně pro akustickou hudbu. Tím nechci říct že by se tam neodehrávaly super koncerty. Akorát je tam často víc odrazů než zvuku z beden.

Audigo: A teď už k hlavnímu tématu: In-ear monitory vs. klasické pódiové odposlechy. Co teď víc letí a které řešení je podle vás lepší?

ZV: Doba in-earů pomalu ale jistě nastupuje, o tom žádná, ale zároveň je pořád hodně muzikantů, kteří se k nim staví spíše odmítavě. Důvodů je celkem hodně. Někomu vadí tahání kabelů kolem těla, někomu vadí izolace od okolí, někomu se nechce špunty čistit a starat se o baterky do portů. Určitou roli hraje i skutečnost, že pokud vám něco zvukař pošle špatně do špuntů, je to mnohem horší, než když se nějaká zpětná vazba nebo kopanec ozve z monitorů. Od bedny se můžete otočit nebo odejít, ale s křičícím špuntem v uchu moc neuděláte.

Nicméně jejich doba přichází. Ideální situace je ta, kdy se pro ně rozhodne celá kapela. Ta si na systém zvykne, většinu věcí si sama vychytá a eliminuje tak většinu problémů předem. Potom se dají dát třeba i ruchové mikrofony do publika, aby měla kapela v uších i feedback z okolí. Pokud všechno funguje, muzikant slyší vše potřebné lépe a jasněji, což je největší výhoda in-earů. Žádné přeslechy, menší riziko zpětné vazby a tak. Je to lepší i pro zvukaře, protože je mnohem snazší každému poslat do uší přesně to, co potřebuje, bez ohledu na ostatní muzikanty na pódiu.

U in-earů ale také více než jinde záleží na jejich kvalitě zvuku a výkonu. Pokud nejsou sluchátka citlivá nebo už při vyšších hlasitostech zkreslují, je jejich použití spíše kontraproduktivní. Takže to chce opravdu profi modely, které jsou pro použití na pódiu dělané.

Audigo: A jak se sluchátky pracují samotní zvukaři?

ZV: Pokud pracuji jako zvukař na tzv. FOH (Front Of House) a zvučím kapelu pro publikum, používám sluchátka při hledání nějakého problému ve zvuku, který bych bez sluchátek v hlučném prostředí koncertu neměl šanci lokalizovat. Do sluchátek v takové situaci pustím jeden konkrétní nástroj nebo mikrofon, který už pocitově chytá zpětnou vazbu nebo na něm prostě není něco v pořádku (brum, praskání a podobné neduhy).

Zvláštním případem jsou tzv. zvukovky na sluchátka, které se používají třeba na festivalech, kde jsou dvě pódia blízko sebe a není možné se navzájem rušit zvukovou zkouškou. Tam jsou sluchátka naopak hlavním nástrojem zvukaře.

Častěji ale používá sluchátka přeci jen zvukař pódiový, a to hlavně kvůli zmiňovanému nástupu in-ear monitorů. V takové situaci musí zvukař sám zvučit na sluchátka, aby slyšel zhruba totéž, co samotní muzikanti. V ideálním případě používá zvukař úplně stejné in-ear monitory jako kapela. Při jejich zvučení je potom mnohem menší problém s barvou zvuku, protože bedna kvůli odrazům a prostoru obvykle nástroj zabarvuje víc než kvalitní špunty. Pokud je muzikant fajnšmekr, rozhodně jejich přirozenější barvu zvuku ocení. Kytarista potom slyší svou kytaru prakticky stejně jako ve zkušebně, což je pro něj velká výhoda. Snad nejvíce ale pomáhají in-eary zpěvákům se slabším, ale často o to příjemnějším hlasem. Ti totiž už nemusejí zápasit se zpětnou vazbou z beden, pokud se chtějí dostatečně dobře slyšet.
   

Audigo: Z toho vlastně vyplývá, že FOH zvukaři a zvukaři pódioví mají na sluchátka dosti odlišné požadavky.

ZV: Vlastně ano. Na FOH mi nejde vyloženě o kvalitu zvuku, protože ho kolikrát ženu s jediným vyfiltrovaným nástrojem do extrému, abych daný problém identifikoval. Zásadní je naopak dobrá izolace od okolního hluku a výkon. Dále potom jednoduché nasazování na hlavu a vysoká odolnost. Pokud sluchátka při sundávání z hlavy chytnu jen jednou rukou a ony praskají, je to samozřejmě špatně.

Pódiový zvukař je na tom podobně pokud jde o výkon sluchátek a snadné nasazování, ale mnohem víc mu záleží i na vyváženém zvuku, protože musí často ladit zvuk nástrojů podle konkrétních muzikantových představ.

A které modely si zaslouží největší pozornost profesionálů podle Zbyňka Války?

Sennheiser HD 25

ZV: Sám v posledních letech nedám dopustit na model HD 25 kvůli jeho odolnosti a hmotnosti. I když spadnou sluchátka na zem, tak prostě vydrží. Hrozně dobře se nasazují, aniž by se nějak nečekaně protáčely v kloubech a umí také zahrát pořádně nahlas. Šroubem jištěný vyměnitelný kabel je naprosto ideálním řešením. Počítají se i takové drobnosti, jako výrazné barevné odlišení levé a pravé strany.
    

Shure SE535

ZV: Na in-eary mají překvapivě solidní bas, ale nejvýraznější jsou i tak zvednuté středy, což bude pro muzikanty určitě výhodné. Muzikanty a hlavně zpěváky totiž nejvíce zajímají právě nejprůraznější a nejhlasitější frekvence, což jsou právě středy. SE535, to je proti AK Angie II takový řeznický pes - méně uhlazený, ale velice upřímně hrající. Na běžný poslech bych si je asi nevybral, ale pro profíky je to ideál. Jenom to nasazování do uší musí člověk natrénovat - tím se také vysvětluje, proč se někteří muzikanti in-earům brání. Možná s přesnými odlitky by bylo nasazování rychlejší.
    

Beyerdynamic DT770 PRO

ZV: Jejich zvuk znám celkem dobře - takové kafíčko, teplejší, moc příjemný. Ideální jsou v kožené verzi 32 ohmů, kdy lépe izolují a hlasitěji hrají. Je super, že mají podobně kvalitní konstrukci jako HD 25, ale na rozdíl od nich používají menší přítlak náušníků. Pro někoho to bude výhoda (při delším poslechu), pro někoho naopak slabina. Každopádně je to téměř nezničitelný model. Odolný povrch a dobrý kabel, i když pravda není odpojitelný.

Audio-Technica ATH-M50x

ZV: Líbí se mi napojení jejich kabelu do sluchátka, které vypadá celkem odolně. Vynikající je i materiál náušníků, který velmi dobře izoluje hluk a příjemně i sedí na hlavě. Zvukově jsou výraznější než M20x - nemají tak mrtvé pásmo kolem 4 kHz, což je klíčové pro hlasitý poslech. Kromě toho mají trochu zvednuté výšky a jdou basově níž než M20x, což je taky příjemné. Konstrukce je hodně solidní, ale i tak je nutné si na ni zvyknout, protože na první nasazení se tvar sám ideálně nepřizpůsobí. Úhly v tužších kloubech je zpočátku potřeba nastavit ručně.
    

Ani vy už nemusíte vybírat sluchátka podle katalogů a zkušeností druhých!

Přijďte si sluchátka vyzkoušet na vlastní uši do prodejen Audigo.cz v Brně a Praze.

  
 Připraveno ve spolupráci se Zbyňkem Válkou - www.silentsound.cz